JUDr. Emil Ščuka (* 9. září 1957 Poprad) je bývalý prokurátor, později pak politik, předseda Romské občanské iniciativy a prezident International Romani Union. V současnosti působí jako ředitel Mezinárodní konzervatoře Praha - International Conservatory Prague, s.r.o.
Emil Ščuka vyrůstal v mnohopočetné rodině u městečka Svit na východním Slovensku, je nejmladším z deseti sourozenců. V roce 1977 úspěšně absolvoval gymnázium v Popradu, v témže roce byl přijat na Právnickou fakultu v Brně.
Po ukončení Právnické fakulty nastoupil v roce 1982 do svého prvního zaměstnání jako prokurátor v Sokolově. V témže roce založil romský divadelní soubor Romen, ve kterém působilo více než 50 účinkujících. Soubor úspěšně vystupoval v Maďarsku, Polsku a na Slovensku. Pro Romen napsal libreto k muzikálu Amaro drom (Naše cesta), jenž měl premiéru v listopadu 1982. V roce 1984 založil novou tradici Dnů romské kultury v Sokolově. V roce 1986 pro Mezinárodní festival Strážnice autorsky připravil a režíroval komponovaný pořad pod názvem "Nane oda lavutaris" (Neni takového houslisty). Pořad získal ocenění Laureát festivalu a Emil Ščuka Zvláštní cenu odborné poroty. Roku 1987 vydává v Sokolově první romský časopis "Ľil" (list). Roku 1988 mění své působiště a stěhuje se do Prahy, kde nastupuje jako prokurátor na Městskou prokuraturu. Ani v Praze nezanevře na divadlo, v Karlíně zakládá romský divadelní a taneční soubor Amare Roma. Pro něj napsal a režíroval pohádku "S čerty nejsou žerty". Ještě téhož roku se soubor zúčastnil polohraného dokumentu "Av te šunel" (Pojď a poslouchej), k němuž Emil Ščuka napsal scénář, režie se ujal Jiří Chlumský a kamery Martin Kubala. Natáčení probíhalo mimo jiné i v romských osadách, například v Letanovcích. Snímek je inspirován životem a hudební tvorbou legendárního romského muzikanta Jožky Feča.
19. listopadu 1989 založil Přípravný výbor Romské občanské iniciativy (ROI) a byl autorem Prohlášení, kterým se o dva dny později ROI přidala k Občanskému fóru. 24. listopadu pak společně s Ladislavem Rusénkem promluvili k účastníkům demonstrace na Letenské pláni. V následujících dnech a týdnech se stává členem Rady OF a předsedou Národnostní komise. 10. března 1990 v Kulturním domě Eden je na ustavujícím sjezdu, jehož se zúčastnilo 600 delegátů, zvolen předsedou Romské občanské iniciativy. 8. a 9. dubna 1990 je na kongresu International Romani Union zvolen generálním tajemníkem. Emil Ščuka podal návrh uznání 8. dubna Mezinárodním dnem Romů. Kongres ve Varšavě návrh přijal a schválil. V červnu 1990 se Romská občanská iniciativa účastní prvních svobodných voleb coby součást Občanského fóra, resp. na Slovensku Verejnosti proti násiliu. Obě politická hnutí ve volbách vítězí a z kandidátů ROI se do České národní rady dostává JUDr. Milan Tatár, Desider Balog, Ondřej Giňa, Zdeněk Guži a Ing. Karel Holomek. Do Slovenské národní rady to jsou Hana Koptová a Dr. Gejza Adam, do Federálního shromáždění pak JUDr. Klára Samková. V červenci 1990 společně s uměleckou agenturou ROMART pořádá 1. ročník světového festivalu ROMFEST v Líšni u Brna. Na šesti pódiích vystoupilo 2 200 účinkujících a do Líšně dorazilo 25 000 diváků. Festival navštívili i ministři české, slovenské a federální vlády včetně prezidenta Václava Havla.
Od roku 1991 se podílí na přípravě romského televizního magazínu ROMALE, od roku 1993 do roku 2000 je jeho producentem. Roku 1992 začíná pracovat jako advokát a zároveň se stává šéfredaktorem romského měsíčníku Amaro lav (Naše slovo). V roce 1997 zakládá první rekvalifikační kurzy na obory romský asistent, romský poradce a asistent pedagoga. V návaznosti na rekvalifikační kurzy o rok později, v roce 1998, zakládá Romskou střední školu v Kolíně. 27. 7. 2000, na 5. Kongresu International Romani Union v Praze je Emil Ščuka zvolen prezidentem IRU. Kongres přijal a schválil i dva klíčové dokumenty, který Emil Ščuka vypracoval - Deklaraci romského národa a Chartu IRU. Oba dokumenty jsou revolučním a státoprávním počinem, neboť do té doby Romové usilovali pouze o uznání národnosti. Emil Ščuka prosazoval Deklaraci romského národa na všech úrovních, jak u obyčejných Romů, tak i u premiérů a prezidentů jednotlivých vlád v Evropě. Velkým zadostiučiněním vůči všem kritikům Deklarace bylo uzavření Memoranda vzájemné spolupráce a porozumění mezi Českou republikou a International Romani Union 5. dubna 2001. Česká republika se tímto jednoznačně přihlásila k podpoře a uznání romského národa. V červnu 2001 Emila Ščuku jako prezidenta IRU přijímá generální tajemník OSN Kofi Annan. V roce 2004 se vzdává další kandidatury na prezidenta IRU ze zdravotních důvodů. V roce 2006 zakládá pobočky Romské střední školy v Praze, Jihlavě, Sokolově, Plzni, Brně a Karviné. V roce 2009 vznikají pobočky v Jablonci na Nisou, Liberci a Hradci Králové. V roce 2007 zakládá Mezinárodní konzervatoř Praha - International Conservatory Prague (MKP). Od roku 2012 je součástí Mezinárodní konzervatoře Praha i Divadlo v Korunní, které slouží k prezentaci studentů MKP. V roce 2013 byl Emil Ščuka producentem původního romského muzikálu Superstar Company.
Romská občanská iniciativa
Již koncem roku 1989 se v části romské komunity v Československu začíná organizovat samostatný politický subjekt. 19. listopadu 1989 vzniká přípravný výbor ROI a 21. listopadu je publikováno prohlášení k veřejnosti, šířené formou letáků. K oficiální registraci došlo 2. března 1990. Předsedou se stal Emil Ščuka. ROI se definovala jako otevřená nadideologická politická strana, sdružující všechny občany bez rozdílu národnosti a vyznání, jimž leží na srdci osud Romů. Šlo o stranu obhajoby etnických menšinových zájmů československých Romů. Požadovala uznání romské národnosti jako samostatné etnické kategorie. Ve volbách v roce 1990 patřila ROI mezi 14 politických subjektů, které kandidovaly společně s Občanským fórem. Počátkem 90. let ROI oficiálně vykazovala 60 000 členů (patrně ale šlo jen o signatáře petice na podporu její registrace, nikoliv organizované členy). Do Federálního shromáždění za ni byl zvolen na Slovensku Gejza Adam, v českých zemích Klára Samková (sama ovšem neromského původu). Strana získala rovněž jedno křeslo v Slovenské národní radě (Anna Koptová) a pět mandátů v České národní radě, kde zasedl mimo jiné Karel Holomek. Ten se ale s ROI rozešel a ustavil vlastní občanské sdružení Společenství Romů na Moravě.[1][2][3] V období let 1990-1992 postihly ROI četné vnitřní spory mezi jednotlivými regionálními předáky a názorovými proudy. Někteří poslanci za ROI měli slabou aktivitu v zastupitelských sborech. Emil Ščuka konstatoval, že „Ondřej Giňa prospal svoji poslaneckou kariéru a Dezider Balog z Plzně byl několikrát ukázán v TV jako největší absentér České národní rady“.[3] V ROI se počátkem 90. let projevilo i napětí okolo řešení česko-slovenského státoprávního uspořádání. Gejza Adam vedl na Slovensku v ROI křídlo, které akcentovalo slovenské pozice a samostatnou politickou organizovanost slovenských Romů. V lednu 1991 zaslali jeho stoupenci členům ROI telegram, v němž stálo: „ÚV ROI slovenský zjäzd vás žiadá neúčastnit sa v Brne. Doktor Gejza Adam, Košice.“ Stal se tak v rámci slovenské ROI protivníkem více federálně orientovaného JUDr. Emila Ščuky. Ščuka na to reagoval následovně: „Na přelomu roku se od nás oddělila názorová skupina kolem poslance FS dr. Adama. Dr. Adam zastával názor, že dojde k osamostatnění Slovenska, tudíž není potřeba federální strany a že jediný politik, který to myslí se všemi dobře, je pan Mečiar.“[2][4] ROI měla i vlastní tiskoviny. Byly to noviny Romano kurko (Romský týden), které začaly vycházet brzy po listopadu 1989. Až do roku 1991 je vydávala brněnská společnost Romart. Pak pro nedostatek peněz vydávání listu přestalo, v letech 1992-1995 pak vycházel opět jako týdeník, později měsíčník.[3] Ve volbách v roce 1992 již ROI kandidovala samostatně, ale získala jen okolo čtvrt procenta hlasů do České národní rady i obou komor Federálního shromáždění a nedosáhla na zisk mandátů. Po rozdělení Československa působila ROI samostatně v obou nástupnických republikách. V roce 2000 je jako předseda Romské občanské iniciativy na Slovensku zmiňován Gejza Adam. V České republice byl předsedou stále Emil Ščuka, kterého roku 2000 vystřídal Štefan Ličartovský.[5][6][3] Strana se účastnila některých celostátních voleb, ale bez úspěchu. V komunálních volbách roku 1994 získala v celém Česku jen 1 mandát. Od přelomu století provázely ROI v Česku vnitřní spory a finanční problémy. Před sněmovními volbami roku 2002 vydal předseda ROI Štefan Ličartovský společné prohlášení se zástupcem nacionalistické Národně demokratické strany (NDS) ohledně řešení sociálních otázek a národním usmíření. Došlo zároveň k uzavření dohody o finanční výpomoci mezi oběma subjekty. Ličartovský dokonce účinkoval ve volebním spotu NDS. V ROI se proti postupu předsedy zvedla vlna kritiky. Štefan Ličartovský odstoupil pak z předsednického postu k 1. dubnu 2003 a nahradil ho Miroslav Karika.[7][3] ROI zanikla definitivně roku 2009 rozhodnutím Nejvyššího správního soudu z důvodu nepředkládání výročních finančních zpráv. Tehdy se uvádí, že měla 100 členů.
Mezinárodní romské unie - International Romani Union
Prezident Mezinárodní romské unie (IRU) Emil Ščuka se obává, že řešení romského problému může v rozšířené Evropě ztratit na významu. Na přínos, který by mohl mít život ve společenství států pro Romy, se dívá pesimisticky. Řekl to dnes ČTK na celostátní konferenci romských organizací, sdružení a osobností v Praze, kterou IRU uspořádala k dnešnímu Mezinárodnímu dni Romů. "Západní Evropa do dneška romský problém nevyřešila. Neměla ani tu politickou vůli, kterou občas aspoň v našem státě pociťujeme a vidíme," uvedl Ščuka. Upozornil na to, že ani v členských státech EU například mnoho mladých Romů nestuduje. Vznikají tam navíc ghetta a Romové jsou vytěsňováni na okraj společnosti, dodal prezident IRU. Ščuka se obává, aby řešení problémů romské menšiny po rozšíření EU i v Česku neustoupilo do pozadí. Zlepšení postavení Romů a dalších menšin patřilo k požadavkům EU, o jejichž splnění se musely kandidátské země před vstupem do společenství snažit. Orgány EU v minulosti Česko za jeho přístup často kritizovaly. Podle prezidenta IRU ale není jasné, zda EU bude tuto oblast stejně intenzivně sledovat i ve státech členských. V Evropě žije asi deset až 12 milionů Romů. S řešením romské otázky v EU mělo pomoci připravované Evropské romské fórum. Původně měl být tento orgán, složený z Romů z členských států, přímo součástí Rady Evropy. Nyní by se měl stát neziskovou organizací, s níž evropská rada uzavře pouze smlouvu o spolupráci. "Je to znevážení. Není potřeba dělat nějaké loutkové divadlo," uvedl Ščuka. Podle něj je však nutné, aby Romové svůj orgán ve strukturách EU měli. Měl by však mít určité kompetence, možnosti rozhodovat a řešit problémy, míní prezident IRU. K romské národnosti se v ČR při posledním sčítání lidu přihlásilo asi 11.000 osob. Podle odhadů zde žije ale přes čtvrt milionu Romů. Mnozí čeští Romové si od vstupu ČR do EU slibují zlepšení svého života, lepší přístup ke vzdělávání, rostoucí počet zakázek pro své firmy, získání práce či možnost odejít do ciziny
Mezinárodní konzervatoř Praha / Střední odborná škola Managementu a práva
PAMĚTI - CIKÁNSKÝ BARON / Paměti - QUO VADIS ROMOVE
Jaro 1990 nebylo jen ve znamení příprav prvních demokratických voleb, jež měly odstartovat po více jak čtyřiceti letech odstartovat novou éru svobody, ale také ve znamení totální radikalizace ultrapravicových, ultranacionálních sil, které reprezentovali „holé lebky“, tedy skinheadi. Ačkoliv hnutí skinheads vzniklo koncem padesátých letech na Jamajce a po přesunu do Británie bylo levicové a protirasistické, koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech začali vznikat pravicově nacionalistické odnože skinheadského hnutí, jejichž hlavním cílem se stal boj s přistěhovalci a bílý svět. V těchto fašistických idejích se shlédla i nemalá část české mládeže, která si vyholila hlavy, obula okované „martensky“ a oblékla „bombery“. Skinheadi se tak stali reálnou hrozbou pro všechny Romy žijící v Česku, protože od řečí rádi přistupovali k činům, pogromům… První vážný rasistický atak se stal v dubnu v Novém Boru, kdy mi volali místní ROIkaři, že velká skupina skinheadů napadla několik romských mladíků a Romové se chystali na velký protiútok. Skočil jsem se svým řidičem, Emilem Legou, do staré škodovky a uháněli jsme do Nového Boru. Místní funkcionáři mezitím svolali Romy do restaurace U Pošty. Tam jsem jim vysvětlil svůj postoj: „Buďte rozumní, nemůžeme se začít agresivně bránit, nemůžeme vzít obranu do svých rukou, to v žádném případě, od toho je tady policie, jejíž povinností je vás jako řádné občany ochránit. Jakákoliv odplata, násilí vůči skinheadům, se pak zle obrátí proti nám. Jedinou cestou je vyjednávání.“ „A opravdu budete vyjednávat?“, chtěl jeden z Romů ubezpečit.“ „Ano, na to vám dávám své slovo. Zítra půjdu za ministrem vnitra a budu s ním o situaci jednat. Pokud chcete, můžete pak do Prahy přijet a já vám o průběhu jednání a jeho výsledcích vše řeknu.“ Tak se také stalo, druhý den jsem šel za ministrem vnitra Antonínem Hrazdírou, dokonce jsem na takovou schůzku nebyl ani formálně oblečený, měl jsem na nohou pantofle, a ten mě bez problémů přijal a slíbil sjednat okamžitou nápravu. O tom jsem poté informoval i novoborské Romy, kteří za mnou přijeli ve dvou autech. Další skinheadské útoky následovaly v rychlém sledu v Děčíně, Ústí nad Labem, ve Svitavách, Brně a Kladně. Romové byli brutalitou útoků zaskočení, cílem skinheadů nebyla rvačka, nýbrž vražda, smrt napadených, které často lynčovali ve dvacetinásobné přesile. Pochopitelně si to Romové nechtěli dát líbit, a tak jsme se, stejně jako v Novém Boru, ze všech sil snažili mírnit omské napětí, aby nedošlo ke krvavé odplatě. K popularitě skinheadského hnutí notnou měrou přispěla i hudební scéna. Fašistická kapela Braník, nebo „mírnější“ skupina Orlík si brzy získaly své příznivce nejen v řadách skinheadů. Zarážející byl fakt, že písně s provokativními rasistickými texty rádia v počátcích vesele hrála jako střední proud. Lídry Orlíku byli zpěvák Daniel Landa a kytarista a herec David Matásek. Zatímco první dodnes zpívá a plní svými písněmi haly, aniž by se od své minulosti distancoval, David Matásek v roce 1992 s koncem Orlíku ukončil svoji hudební kariéru a věnoval se naplno divadlu. Dnes je hercem Národního divadla a na svoji skinheadskou minulost nerad vzpomíná. Ironií osudu snad první píseň, kterou někdo „věnoval“ ROI, byl fašistická kapela Braník a nesla název „Oi! na ROI“. Pokládám za výsměch, že Braník zneužil Oi! coby název původně ostře protirasistické ideologie v rasistické písni... Abyste si udělali představu o intelektuální výši, vlastně spíš níži, textu uvádím první sloku a refrén: Krást, pít, znásilnit To je to co dovedou Cejtěj se v bezpečí Když bílejm něco provedou Co s nima dál, dál, dál, dál? Oi na ROI, Oi na ROI, Oi Oi Oi Oi Oi na ROI Oi na ROI, Oi na ROI, Oi Oi Oi Oi Oi na ROI Od dubna tak pro mě nastala hektická doba srovnatelná s prvními týdny po 17. listopadu. Pendloval jsem po celé republice, neboť se kvapem blížily volby a my připravovali volební kampaň, založili jsme čtyři stavební podniky, chystal se první ročník festivalu ROMFEST a já musel v místech rasistických útoků uklidňovat Romy, aby nevzali spravedlnost do svých rukou. V jednom z těchto hektických týdnů mě bratr Milan urputně sháněl na sekretariátu ROI, ale neměl šanci. Každý den dorazil na sekretariát, ale já byl pořád v terénu. Mobily ani internet nebyl, a tak mu nezbývalo, než to zkoušet. Když tam takto zbytečně přišel už asi po páté, tak říká Láďovi Demeterovi: „Proboha, kde ten Emil pořád lítá, já s ním potřebuju nutně probrat finance na ROMFEST, festival je za rohem a mě už vznikají výdaje, točím ve studiu desky, já už musím platit!“ Láďa mu s klidem povídá: „No to víš, on cestuje po republice, hasí požáry a já to tady hlídám.“ To Milana naštvalo: „Hele, a co kdybyste si to takhle vyměnili. On jako předseda strany by to tady hlídal, a ty by si jezdil po republice hasit požáry, co říkáš? Nebo byste se mohli prostřídat. Ty si tady pořád vysedáváš v teplíčku na zadku a můj bratr lítá jak hadr na holi!“ Milan bouchl dveřmi a odešel. Láďovi Demeterovi tato situace dokonale vyhovovala, mohli s Vojtou Žigou kout pikle a obracet místní organizace proti mé osobě... Jednoho dne jsem se vracel unavený z jednání na Moravě a zamířil do své kanceláře ve Sněmovní, která mi náležela jako předsedovi národnostní komise, jestli tam nemám nějaké nové zprávy. Čekal tam na mě vzkaz od Luboše Zubáka, bývalého emigranta, jenž se deset let před revolucí vzdal občanství Československé republiky, poslal prezidentovi Husákovi svůj občanský průkaz na Hrad, napsal mu, že nechce být občanem státu, který není demokratický a oficiálně odjel do ciziny. Nakonec skončil v Itálii a po revoluci se vrátil. No a tento pán, nebo v té době ještě kluk, tak třicetiletý, mi napsal: „Kladno hoří a ty nic neděláš, ty si sedíš v kanceláři.“ Hodil jsem za hlavu nemyslnost části zprávy – kdybych seděl v kanceláři, nemusel mi žádný vzkaz nechávat – a vyrazil do Kladna. To už se mnou jel Zdeněk Cvoreň, protože Emil Lega byl po cestě z Moravy unavený. Do Kladna jsme dorazili asi po osmé hodině, na ulicích byli k vidění skupinky Romů, které někam směřovaly, spojovaly se a mířily jedním směrem. Když jsme projížděli kolem hloučku asi pěti žen, z nichž každá měla v ruce něco, co šlo pokládat za potenciální zbraň – násadu od lopaty, koště, lopatku na uhlí, stáhl jsem okénko a zeptal: „Kam všechny jdete, takto ozbrojené…“ Jedna z žen, hezká Romka tak kolem třiceti let, my odpověděla: „Jdeme na sídliště, protože se tam máme utkat se skinheady. A my jim to nandáme!“ „Vy se chcete prát?“
TV pořady Romale v produkci JUDr. Emila Ščuky.
JUDr. Emil Ščuka - emil.scuka@seznam.cz